Arménie - minulost, přítomnost a budoucnost

Viktor Ter-Akopow

Obsah:

 

 

Geografie

Arménie, neboli Arménská republika, v arménštině Hajastani Hanrapetut'jun (Հայաստանի Հանրապետություն) leží na Zakavkazku, bez přístupu k moři. Na severu hraničí s Gruzií (164 km), na východě s Ázerbájdžánem (566 km), na jihu s Íránem (35 km) a na západě s ázerbájdžánskou enklávou Nachičevan (Naxçivan) (221 km) a Tureckem (268 km). Území Arménie zaujímá rozlohu 29 743 km² a administrativně se dělí na 10 oblastí a hlavní město. Hlavním městem je s 1,2 mil. obyvatel Jerevan, další velká města jsou Gjumri (210 900 obyv.) a Vandazor (171 600 obyv.).
Do Arménie zasahuje horské pásmo Malého Kavkazu, nejvýše položeným místem je hora je Aragac (4090 m. n. m.), nejníže položeným naopak hladina řeky Debed (400 m. n. m.). Největším jezerem v Arménii je Sevan. Pokud jde o krajinu, tak převládají polopouštní a stepní vegetace, lesy pokrývají pouze sedminu území.

Obyvatelstvo

Celkový počet obyvatel dle sčítání v roce 2004 dělal 2 991 360. Z toho bylo 93,3% Arménů, 2,6% Ázerbájdžánců (těch bude dnes pravděpodobně podstatně méně), 1,7% Kurdů, 1,6% Rusů a 0,8% ostatních. Až 70% obyvatel Arménie žije ve městech. Úředním jazykem je arménština, ale velká část Arménů díky mnohaleté příslušnosti k SSSR mluví také rusky. Mladší generace ovládají často i angličtinu. Z hlediska náboženství jednoznačně převažuje Arménská apoštolská církev, k níž se hlásí celých 93% věřících. Dále jsou zastoupeni arménští katolíci (1 %), islám (4 %), pravoslaví (1 %) a další (1 %).

Historie (ve zkratce)

K prvnímu osídlení oblasti dnešní Arménie došlo někdy v 4.-3. tis.př.n.l. Sami Arméni pak pravděpodobně přišli v 7.st.př.n.l. z Jižní Evropy a usadili se na západě Malé Asie. Některé zdroje ale uvádí, že se tak zřejmě stalo už v 12.st.př.n.l. Největší rozkvět tento národ dosáhnul v 1.st.př.n.l., kdy byla Arménie jedním z nejmohutnějších státních útvarů tehdy známého světa. Velmi zásadní historickou událostí bylo přijetí křesťanství jako státního náboženství v roce 301. Arméni tak učinili jako první na světě, Řím je následoval až za dvanáct let. Od tohoto okamžiku patří Arménie a křesťanství nerozlučně k sobě. V pozdější době utrpěli Arméni četné vpády – v 8.st. to byl arabský, v 11.st. ze strany Seldžuckých Turků a v 13.st. mongolský. V 16.st. si Arménii mezi sebe rozdělily Osmanská říše a Persie, v 18. a 19.st. proběhlo povstání proti Turkům.

V 19.st. se odehrálo několik pokusů Ruska o dobytí území Arménie a došlo k anexi východní části země. Arméni taky byli rozděleni do tří říší – ruské, perské a turecké.

Mezi lety 1895-1897 proběhl první masakr Arménů Turky, který přinesl 200 000 obětí.

Nejhoršího se ale Arméni dočkali v letech 1914 až 1915, kdy se je Turecko pokusilo úplně vyhladit (viz kapitola genocida). V roce 1918 došlo k vyhlášení samostatného státu, ten ale nepřežil komunistickou a tureckou agresi. O dva roky později byla část Arménie připojena k Sovětskému svazu, zbytek zůstal součástí Turecka. Sověti a Turci si tak de facto Arménii rozdělili mezi sebe. Arménie nejdříve tvořila Arménskou SSR (sovětskou socialistickou republiku), od roku 1936 pak byla součástí Zakavkazské SFSR (sovětské federativní socialistické republiky). Roku 1988 postihla zemi další velká katastrofa, silné zemětřesení, při kterém zahynulo více než 50 000 lidí. Jeho následky jsou viditelné do dnes.

Po rozpadu Sovětského Svazu získala Arménie 23.8.1991 nezávislost a stala se součástí SNS. Zemi později ale ochromil válečný konflikt s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach (viz samostatná kapitola) a také vnitropolitická krize v podobě sporů mezi prezidentem a parlamentem.

Kultura

Arméni jsou na svou kulturu a vzdělání velmi hrdí, obojí patří k národním prioritám. Vždyť starověké arménské písemnictví a architektura patří k nejcennějším kulturním pokladům světa. Například Národní galerie umění v Jerevanu je po Moskvě a Petrohradě největší z bývalého SSSR.

Pokud jde o arménský jazyk, tak ten patří do thrácko-arménské větve indoevropské jazykové rodiny, přičemž arménštinu lze rozdělit na východní a západní. Písmo které Arméni používají je specifické, má 39 (36+3) znaků, pochází z roku 405, v roce 2005 tedy slavilo 1600 let své existence, a jeho tvůrcem je učený mnich Mesrop Maštoc.
Také fakt, že Arménie a křesťanství patří už dlouhou dobu nerozlučně k sobě, se značně odrazil i v kultuře. Do dnes lze na území historické Arménie spatřit i tisíc let staré kostely a kláštery vybudované arménskými křesťany na místech bývalých pohanských chrámů. Například klášter Ečmiadzin, sídlo hlavy arménské církve, je díky svému věku a historické hodnotě na Seznamu světového dědictví UNESCO, stejně jako kláštery Geghard, Hagpat a Sanahin.

Další pro Arménii typickou věcí je kámen. Nachází se ho tu mnoho typů, přičemž kámen představoval po staletí hlavní stavební materiál. Za tu dobu se mu Arméni naučili dokonale rozumět. Díky příslušnosti k SSSR, lze především v hlavním městě vidět četné prvky socrealistické monumentální architektury.

Pokud jde o pohostinnost, tak tu nalezneme u Arménů až v extrémní míře. Právě pohostinnost, i přes vlastní nedostatek, a upřímnost jsou uváděny jako typické vlastnosti Arménů. Stejně tak i rodinná pospolitost. Něco jako bratranec nebo sestřenice prý u Arménů neexistuje, všichni jsou prostě bratři a sestry. I bratranec mého bratrance je můj bratr.

K národním pokladům patří i arménská kuchyně, ta je se svou bezmála třítisíciletou historií jednou z vůbec nejstarších gastronomií na světě. Typické jídlo je například šašlik, nebo chléb lavaš. K pití se servíruje většinou arménský koňak, vodka nebo víno.

K nejdůležitějším arménským umělcům patří například hudební skladatelé Aram Chačaturian či Vardapet Komitas, nebo hudebník Djivan Gasparyan, mezi malíři vyniká Martiros Saryan, Ivan (Hovhannes) Aivazovský či abstraktní expresionista Arshile Gorky, ze spisovatelů se proslavil William Saroyan a ve světě filmu není neznámým také např. Sergej Paradžanov nebo Atom Egoyan.

Z nejznámějších osobností s arménskými kořeny lze jmenovat třeba zpěváka Charlese Aznavoura, zpěvačku Cher, nebo tenistu André Agassiho.

Arménský původ se dá také snadno vystopovat podle jména. Arménská příjmení totiž většinou končí na –jan, -ian či –yan, záleží na konkrétním fonetickém přepisu. Tato koncovka označuje původ, druhé jméno se totiž odvozovalo od jména otce.

Zajímavý pohled na Armény a jejich svět poskytuje i následující paralela. Pozoruhodné osudy tohoto národa totiž nabízejí srovnání s podobně mimořádným národem, s židy. Je to především vysoká úroveň kultury a vzdělanosti a s ní související obchodní talent, výrazná posilující a stmelující role víry a církve spjaté s národem, ale i tragické dějiny vrcholící apokalyptickými genocidami v první polovině 20. století.

Situace dnes

Arménský národ po celou dobu jeho dlouhé historie provázely velké strasti. Nejvíce se na dnešním stavu podepsaly následující události. Tak zaprvé to byl na počátku 20. století pokus Turků o vyhlazení tohoto národa, který přežila jen zhruba třetina Arménů v Osmanské říši. Dále to byla mnohaletá příslušnost k Sovětskému svazu a především pak jeho rozpad na konci dvacátého století. Provázanost zemí výrobně odběratelské soustavy RVHP a obtížná uplatnitelnost zastaralých výrobků na světových trzích způsobilo Arménskému hospodářství zásadní problémy. Ničivé zemětřesení v roce 1988 stálo život zhruba 50 000 lidí a mělo také velmi destruktivní následky. Mnoho staveb je stále zcela zničených nebo silně poškozených a někteří lidé ještě stále živoří v provizorních maringotkách, které měli sloužit jen dočasnému ubytování. Značně utrpěla i infrastruktura, dopravní síť atd. Vyčerpávající a devastující byl také válečný konflikt se sousedním Ázerbajdžánem o území Náhorního Karabachu, při kterém byla země vystavena ekonomické blokádě, která v podstatě trvá do dnes, a velkému strádání obyvatel. V nejhorších dobách, což bylo zřejmě v letech 1992-93 se údajně dodávka elektrické energie omezila jen na 30 minut denně a místy se projevoval nedostatek potravin. Kvůli tuhé zimě a nedostávající se elektřině a plynu padla například velká část lesa, který i tak pokrývá relativně malou část území Arménie. Díky těmto všem faktorům země nesmírně zchudla a životní úroveň značně poklesla. V důsledku tohoto faktu také došlo k masivnímu exodu obyvatel do zahraničí.

Arménii opustilo za posledních deset let až 900 000 lidí a díky rozsáhlé migraci tak v dnešní době žije většina ze 7 milionů Arménů, celé 4 miliony, mimo svou zemi. Hlavní světové diaspory vznikly v Rusku, USA, Západní Evropě (především ve Francii, Německu a Holansku), dále v Kanadě a Austrálii nebo v Iránu a Libanonu. Příliv peněz ze zahraničí poněkud tlumí dopad špatného hospodářského stavu v zemi, ale ani tak není situace zdaleka ideální.
Další problémy souvisí s otázkou území. Dnešní Arménie je jen zlomkem rozlohy, kterou země dosahovala v minulosti. Vždyť například symbol Arménie, hora Ararat, nebo pět z jejích bývalých hlavních měst, například Ani nebo Var, se dnes nacházejí na území Turecka. Kvůli genocidě, kterou Turecko vytrvale popírá, panují mezi oběma zeměmi stále napjaté vztahy. Společná hranice je i nadále ze strany Turecka zablokovaná a neprodyšně uzavřená. Arméni ve světě vyvíjejí silné lobby, aby Turecko uznalo svůj historický zločin. Okolo Náhorního Karabachu panuje status quo s občasnými potyčkami. Situace je ale stále živým tématem a kdykoliv může opět přerůst v ozbrojený konflikt (viz. samostatná kapitola).
Pokud jde o zahraničně-politickou orientaci země, tak Arménie je orientovaná především na Rusko, to mělo např. velký podíl na nedávné privatizaci, ale i opačným směrem, na USA. Například ambasáda USA je údajně po Bagdádu druhou největší na světě, měla by celkem čítat až 1500 zaměstnanců. Na Kavkaze lze dnes podle některých zdrojů identifikovat dvě aliance, usilující údajně také o zisk z ázerbajdžánské ropy. První tvoří Irán, Arménie a Rusko, tu druhou pak Turecko, Gruzie, Ázerbajdžán a USA.

Nejen díky faktu, že Arménie v roce 2001 oslavila 1700 let od přijetí křesťanství, má arménská apoštolská církev velký vliv dodnes. Společná víra držela Armény vždy při sobě a pomáhala jim přestát kruté rány osudu. Hlavou arménské církve je Katholikos, jehož sídlem je klášterní komplex Ečmiadzin, který se nachází nedaleko hlavního města Jerevanu.

Arménie je členem SNS, OSN, MMF, Evrop. banky pro obnovu a rozvoj, OBSE a dalších institucí.

Další údaje - měnová jednotka: dram, časové pásmo: UTC +4, mezinárodní kód země: AM, internetová doména: .am, telefonní předvolba: +374.

Arménská komunita v ČR

Pokud jde o Armény žijící v ČR, tak jejich komunita zde je oproti jiným zemím relativně mladá. V podstatě patří mezi nejmladší v Evropě a představuje především první generaci migrantů, kteří k nám přišli v 2. polovině 90. let. Předtím zde neexistovala stabilní diaspora, jak tomu bylo například v Polsku, ani její zárodek. Tato komunita je ale relativně aktivní, Arméni u nás vydávají časopis Orer a existují také některé spolky, např. sdružení Armenia club či občanské sdružení Erebuni. Díky neexistenci jednoho z tří hlavní pilířů – kostela, ale prozatím nelze mluvit o diaspoře. Nicméně to se zřejmě v brzké budoucnosti změní. (Ruben: Už je tu farář a církev se registruje)
Pokud jde o způsob obživy, tak Arméni dávají přednost samostatné výdělečné činnosti před trvalým zaměstnáním. Arménští podnikatelé jsou většinou drobní živnostníci, ale také malíři, řemeslníci atd.

Neoficiálně lze dodat, že malá část Arménů žijících v ČR je zřejmě také součástí organizovaného zločinu, spjatého předevšim s ruskojazyčnými a kavkazskými mafiemi. Organizovaný zločin byl ostatně po rozpadu SSSR i velkým problémem samotné Arménie, ale v dnešní době se už zdá, že se ho podařilo dostat pod kontrolu.

Obchodní zvyklosti

Pokud jde o obchodní jednání, lze v případě Arménů vysledovat následující zvyklosti.

Pozdrav probíhá podáním ruky, což v případě blízkosti mezi muži může být doprovázeno jedním polibkem na tvář. Představení se mezi obchodními partnery následuje až po podání ruky. Někteří Arméni uvádějí křestní jméno své a svého otce (např. Viktor Viktorovič), což má kořeny v dlouhé příslušnosti k SSSR. (Ruben: jen pokud mluví rusky nebo dlouho v Rusku žili, mladší generace už spíš ne) Vizitka se většinou dává a zvykne být ve více jazycích, obvykle v arménštině a v dalším jazyce, kterým může byt ruština nebo angličtina. Specifické je zde to, že každá jazyková verze je na jedná straně. Jednacím jazykem v případě zahraničních partnerů je u těch starších především ruština, mladší ale většinou mluví i anglicky. Dárky se dávají velmi často. Obvykle je to něco typického ze své vlastní země, v našem případě třeba krystal nebo Becherovka. Hodnota záleží na významnosti obchodního partnera nebo uzavíraného obchodu. Nezvykem není ani obdarovat rodinu, či ženu květinami. Z hlediska dochvilnosti lze říci, že zpoždění do 15-ti minut je běžné a ani se obvykle neavizuje. Smlouvy se uzavírají vždy a písemně, nikoliv jen ústně. Oblečení je vždy velmi formální. U mužů je oblek téměř standardem i mimo obchodní svět, prakticky kdekoliv na veřejnosti. Například i studenti ve škole nosí velmi často oblek. Arméni si na svůj vzhled velmi potrpí. O cenách se obvykle jedná, ale s jistou nadsázkou lze říci, že kdo jednat neumí, pro toho jsou pevné. Obchodní jednání je často spojeno s večeří a hojně provázeno alkoholem, kterým je většinou vodka. Kdo není zvyklý na alkohol, měl by proto v dostatečném předstihu před jednáním začít svou výdrž trénovat, aby se případně neznemožnil a nebo nebyl později překvapen, co že za obchod to vlastně uzavřel. Je třeba si rozhodně dát pozor na jakékoliv hrubé a urážlivé jednání a ke starším je nutné mít velkou úctu. Hodí se vědět i fakt, že Arméni nemají rádi Turky, včetně Ázerbajdžánců, nikoliv ale samotný islám. A alespoň základní povědomí o arménské kultuře a historii ničemu také rozhodně neuškodí.
Arméni mají velký obchodní talent, jedno kavkazské úsloví kupříkladu praví, že "když se Armén narodil, Žid plakal". Dá se říct, že obchod hodně stojí na osobních známostech. V Arménii je také relativně rozšířená korupce, ale “musí se to umět”.
Pokud jde o ženy, tak i zde je třeba být velmi opatrný, rozhodně jim vykat a být uctivý. Při nevhodném chování je vždy poblíž otec nebo bratr a hrozí problémy. Alkohol se v tomto případě nabízí spíše v menším množství, ženy pijí obecně méně. Je také nutné plně respektovat roli manžela, v jeho přítomnosti není např. možné ani vyzvat ženu k tanci. Dá se také říct, že později večer se ženy mimo domov pohybují většinou pouze v přítomnosti manžela. Ženy v obchodu působí většinou v malých odvětvích a malých společnostech, např. v oblasti módy, cestovních kanceláří nebo v reklamě. V domácnosti obecně vzato rozhoduje muž, ten ale názoru ženy obvykle naslouchá. Mimo protokol lze dodat, že v pozdějším věku je to často žena, kdo převezme velení.

Zvláštní kapitoly

Arménská genocida

Masakry Arménů organizoval Sultán Abdülhamid II. již na konci 19.st., ale teprve na jaře 1915 našla nacionalistická vláda mladoturků, pod velením Envera paši, Talaata beye a Halil beye, politickou vůli k uskutečnění opravdové genocidy. Ta se odehrála pod rouškou první světové války a její výše jmenovaní aktéři jsou mimochodem v Turecku dodnes národní hrdinové.
Zpočátku byli zatýkáni arménští intelektuálové a věšeni při veřejných popravách po padesáti až stočlenných skupinách. Běžní Arméni tak přišli o své vůdce a nedlouho poté byli zmasakrováni i oni – mnohé z nich přitom zaživa upálili. V posledních sedmi měsících roku 1915 bylo zabito přibližně 500 000 lidí a většina těch, kdo tyto hrůzy přežili, byla deportována do pouštních oblastí Sýrie, kde zemřeli hladem či na následky nemocí. Odhaduje se, že celkem zahynulo 1,5 milionu lidí, což představuje zhruba dvě třetiny tehdejšího arménského obyvatelstva v Osmanské říši. Pokus o vyhlazení tak přežilo jen přibližně 600 tis. lidí a ti se ve velké míře rozptýlili po celém světě. [Můj vlastní praděd utekl před masakry v roce 1914 do Rakouska Uherska a později se usadil v Praze.] Masakrů se mimochodem ve velké míře za příslib arménského majetku a místa v nebi za zabíjení bezvěrců účastnili i Kurdové, kteří se později sami stali objetí turecké šovinistické politiky. Arménská genocida zřejmě inspirovala nacisty při plánování vyhlazení Židů, o tomto problému ale ve srovnání s holocaustem panuje malé povědomí. Za zmínku stojí i fakt, že mezi lety 1975 a 1983 docházelo ze strany Arménů k teroristickým útokům proti tureckým cílům ve světě (skupiny Asala a Mstitelé FRA arménské genocidy). Později ale bylo od násilného upozorňování na existenci genocidy upuštěno. Památný národní den arménské genocidy je 24. duben.

Arménská diaspora v poslední době vyzývá Turecko, aby se postavilo ke své minulosti čelem a uznalo svůj historický zločin. Turecká oficiální linie zní i nadále tak, že toto tvrzení se zakládá na nepodložených nebo přehnaných nařčeních a že k úmrtím došlo v důsledku boje proti Arménům kolaborujícím s invazními ruskými jednotkami během první světové války, případně v důsledku nemocí a hladu během nucených deportací. Místní populace Turků navíc údajně utrpěla podobné ztráty. Turecko argumentuje tím, že obvinění z genocidy má pošpinit čest země a zpomalit její pokrok směrem k přijetí do EU. Existují rovněž pochopitelné obavy, že ústup od oficiální linie by rozpoutal lavinu nároků na odškodné, jak se stalo v případě Německa. Turecko by také muselo označit své hrdiny za zločince a k tomu je pochopitelně jen málo vůle.
U mnoha politiků zejména v Americe panuje vzhledem k postavení Turecka coby oddaného spojence v NATO a uvažované kandidátské země EU neochota činit mu potíže, pokud k tomu neexistuje pádný důvod. Když USA například chtěly vyhlásit památný den arménské genocidy, tak Turecko pohrozilo zvážením další přítomnosti amerických vojsk na svém území a rezoluce proto nakonec nebyla přijata.

Přestože je Turecko již téměř půlstoletí členem Rady Evropy – tohoto zdánlivého strážce lidských práv včetně svobody projevu a svědomí, stále trestá jako zločin proti národní cti jakýkoliv náznak, že arménská genocida je historickou pravdou. Naštěstí je toto ustanovení tureckého trestního práva předmětem přezkoumání a možného zrušení. V Turecku se ale rozbíhají i širší změny. Tisk a vláda s ohledem na požadavky spojené s členstvím v EU konečně otevírají citlivou arménskou otázku k diskusi. Dokonce i premiér Recep Tayyip Erdogan pod rostoucím tlakem EU suhlasil s nestrannou studií akademických historiků. On sám ale zopakoval přesvědčení, že k žádné genocidě nikdy nedošlo. Například ve Francii byla v roce 2006 zakotvena historická existence arménské genocidy do zákona a její popírání se posuzuje stejně jako popírání holocaustu. Také Evropský parlament naléhá, aby Turecko přiznalo arménskou genocidu. Parlament rovněž volá po ukončení obchodního embarga proti Arménské republice ze strany Turecka a jeho blízkého spojence Ázerbajdžánu, znovuotevření hranic a dohodě typu „území za mír“, která by vyřešila územní spor o Náhorní Karabach v Ázerbajdžánu a zaručila jeho arménskou identitu.

Problematika Náhorního Karabachu

Náhorní Karabach je území o rozloze 4 400 km² v jihozápadním Ázerbájdžánu, z jehož 145 000 obyvatel je cca 95 % Arménů. Metropolí oblasti je Stěpanakert. Arménie a Ázerbájdžán vedou o toto území dlouholetý spor, který v 90. letech 20. století vygradoval v regulérní válečný konflikt. V současné době se Náhorní Karabach nachází pod vojenskou kontrolou Arménie. Vznik tohoto problému se vztahuje k počátku 20. let 20. století, kdy se s koncem občanské války v Rusku utvářel Sovětský svaz. Tehdy usilovali jak Arméni, tak Azerové, o oblasti Nachičevanu, Zangezuru a Náhorního Karabachu. Rozhodnutím ústředního výboru Komunistické strany Ruska (bolševiků) byly nakonec Nachičevan a Náhorní Karabach v rámci vzniklé Zakavkazské SFSR přiřčeny Ázerbajdžánu, zatímco Zangezur, oddělující Nachičevan od zbytku ázerbájdžánského území, se stal součástí Arménie. Toto rozhodnutí, jímž celkově více získal Ázerbajdžán, bylo zřejmě zčásti motivováno dobovou snahou naklonit sovětskému vlivu Azerům etnicky blízké Turecko a také získat přístup a ázerbajdžánské ropě. Hranice sovětských republik byly také záměrně vedeny napříč etniky, aby byl oslaben vzpurný region vzájemnými potyčkami a tak lépe ovladatelný z Moskvy.

Dne 7. července 1923 byla v rámci Ázerbájdžánu ustavena Náhorní karabašská autonomní oblast. V roce 1926 představovali Arméni 93,5 % obyvatel Náhorního Karabachu, tento podíl se od té doby snižoval na 77 % v roce 1989. Během sovětské éry Arménie bezúspěšně usilovala o připojení Náhorního Karabachu ke svému území. Od 60. let sílily mezi karabašskými Armény pocity diskriminace a nevole nad postupující azerifikací země. Nevraživost mezi oběma etniky přerostla na konci 80. let v otevřené střety, které slábnoucí sovětská moc už nebyla s to zvládnout. Ve dnech 28. a 29. února 1988 došlo ve městě Sumgait u Baku k pogromu, který si vyžádal životy několika desítek Arménů a další vzájemné násilnosti propukly i jinde v Arménii a Ázerbájdžánu. Když Ázerbájdžán vyhlásil 30. srpna 1991 nezávislost na rozpadajícím se Sovětském svazu, nehodlali Arméni z Náhorního Karabachu zůstat nadále jeho součástí a karabašské vedení, podporované morálně i materiálně z Arménie, vyhlásilo 2. září 1991 nezávislost na Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánská vláda odpověděla 26. listopadu zrušením karabašské autonomie. Následné referendum, uspořádané v Náhorním Karabachu 10. prosince sice azerská menšina bojkotovala, drtivá většina karabašských Arménů však rozhodnutí o nezávislosti podpořila. V letech 1992 až 1994 probíhala o Náhorní Karabach, který tvoří v Ázerbájdžánu enklávu, oddělenou od Arménie takzvaným Lačinským koridorem, otevřená válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Úspěšnější byli v boji Arméni, kterým se nejen podařilo udržet Náhorní Karabach a obsadit Lačinský koridor, ale navíc další části ázerbájdžánského území. Uvádí se, že Ázerbajdžán byl v bojích materiálně podporován Tureckem, Arménie pak zřejmě Ruskem, či podle některých zdrojů Iránem.

Když boje 12. května 1994 utichly, výsledkem bylo odhadem 17 500 mrtvých na arménské a 25 500 na ázerbájdžánské straně, 700 000 až 1 000 000 Azerů a 300 000 Armúnů bylo vyhnáno ze svých domovů. Například Šuša, kdysi druhé největší město Náhorního Karabachu, které mělo ještě v roce 1989 na 17 000 obyvatel, převážně Azerů, je dnes poloprázdné, většina domů je trvale neobydlená a poničená.

V současnosti trvá mezi oběma stranami příměří a na území Náhorního Karabachu a přilehlých oblastech pod arménskou kontrolou funguje Republika Náhorní Karabach, na Ázerbájdžánu de facto nezávislá, de iure však nikým (ani Arménií) mezinárodně neuznaná. Náhorní Karabach užívá arménskou měnu a propojení obou zemí výstižně ilustruje skutečnost, že někdejší karabašský prezident Robert Kočarjan je od roku 1998 prezidentem Arménie. Několikero mezinárodních jednání v posledních letech zatím na patové situaci nic nezměnilo. Ázerbájdžán požaduje vyklizení Armény okupovaných území, Arménie zase uznání nezávislosti Náhorního Karabachu. V roce 1994 sice ustaly nejtěžší boje, ale ozbrojené potyčky v menší či větší míře trvají dodnes. Tento problém je i nadále živým tématem a kdykoliv hrozí jeho další vyhrocení.

Zdroje:

Internetové servery:

www.wikipedia.org
www.armenica.org
www.armeniandiaspora.com
www.odci.gov/cia/publications/factbook/index.html (CIA faktbook)
www.iom.cz (Mezinárodní organizace pro migraci Praha)

Články v elektronické podobě:

- Michal Sláma - Zaostřeno na Arménii
(http://www.bedekr.cz/texty/790.html, 2001)
- Lumír Pecold – Arménie
(http://www.ingema.net/in2001/clanek.php?id=174, 2002)
- Charles Tannock - Turecko, Arménie a tíha vzpomínek
(http://www.project-syndicate.org/commentary/tannock2/Czech, 2005)
- Michaela Pokrupová – Arménská genocida
(http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_10675.html, 2004)
- Vincenc Kopeček - Politický systém Arménie
(http://policy.euweb.cz/view.php?id=15, 2001)
- Petr Pešek - Arménská kuchyně
(http://www.navychod.cz/?req=article&id=73, 2005)

Publikace:

- B.Brentjes – Arménie, tři tisíce let dějin a kultury
- Lonely Planet – Georgia, Armenia and Azerbaijan (www.lonelyplanet.com)

Osobní konzultace:

- Tigran Abramjan
- Hakob Samsonjan
- Ruben Martirosjan

Fotogalerie:

Malou část mých fotografií z Arménie je možné nalézt zde.